Děláme kotrmelce
Můj děda před 50ti lety postavil v Polevsku u Nového Boru v severních Čechách sjezdovku s vlekem a založil lyžařský oddíl. S dětmi trénoval jak v zimě na sněhu, tak v létě na kolech, jezdili na výlety, tábory, soustředění. A vychoval tak několik generací nejen velmi dobrých lyžařů a sportovců, ale především kamarádů, přátel.
Řízením osudu musel svou sjezdovku opustit a předat jiným, ta postupně chřadla a chátrala. Lásku k Polevsku a vášeň pro lyžování však do “svých“ dětí dokázal zasadit tak hluboko, že jim postupné upadání areálu nebylo lhostejné a před pár lety si ho vzaly zpět. Díky nadšení a obrovské energii se areál zrekonstruoval, přibylo zasněžování a přes léto bikepark a spousta úžasných akcí. A ti, co tu kdysi dávno poprvé obuli lyžáky na nohy a udělali první obloučky v prašanu, dnes na tréninky vodí své vlastní děti...
Hořehledské hřiště bude příští rok plnoleté, bude mu 18 let. A pomalu se tak blíží doba, kdy i my budeme mít možnost si poprvé ověřit, zda jsme dokázali vášeň a nadšení pro zelený pažit zasít dostatečně hluboko.
Nikdy by mne nenapadlo, že mi bude zcela cizími lidmi svěřen křehký osud dětské duše. Byť jen na pár hodin v týdnu. Získávám tím zvláštně tíživou odpovědnost. Co když řeknu něco špatně? Co když to nebudu umět vysvětlit? Co když to dítě rozbiju? Co když bude potřebovat čůrat?
A tak se své děti nesnažím golf učit, ale žít. Ano, trénujeme techniku, odpalujeme míče. Ale také děláme kotrmelce, běháme a skáčeme. Víme jak funguje sekačka a jak boží je běhat v parném létě pod rozstřikovačem. Učíme se vstřebat prohry a co dělat, když se nedaří. Řídíme buginu a studujeme pravidla. Jak sportovní, tak i lidská. Umíme se pochválit.
Potkáváme se v létě 3x týdně venku a v zimě 2x týdně v tělocvičně. Máme vlastní golfové turnaje Pinďa Cup po celých západních Čechách, máme kemp pro pokročilé děti a tábor pro ty menší. A já si říkám, že není špatné být malým hořehledským golfistou.
A zároveň si uvědomuju, jaké obrovské štěstí mám. Na rodiče, které mi děti svěří. Na skvělé lidi z vedení měst a škol ve Spáleném Poříčí a Blovicích a v České golfové federaci, kteří nás podporují. Na svou rodinu a spolupracovníky, kteří se už takřka 18 let o tenhle kus krajiny pod Brdy starají. A na své děti...děkuji!
Mrzí mě, že se dědy už nemůžu zeptat na jeho kouzlo, jakým to dokázal, protože na výchovu dalších generací severočeských sportovců už dohlíží od kapličky na polevském vrchu. Ale vím, že to byl rovnej, férovej chlap, který říkal a dělal věci správně. A tak se to snažím dělat stejně, aby se za mě děda nemusel stydět.
Martin Kopčák
